Tímto článkem bych zejména chtěla podpořit všechny, kteří se bojí následovat hlas svého srdce, a také podpořit víru, že vše je možné, když si jdete za svými sny.

…aneb o překonávání sebe sama, osobním rozvoji, vystupováním z komfortní zóny a klidu duše

„Zvyk všechno odkládat nás provází všude a čeká jen na svou příležitost zmařit šance na úspěch. Většina z nás prožije neúspěšný život, protože čekáme na pravý čas, abychom se pustili do něčeho, co stojí za to. Nečekejte! Čas nebude nikdy ten pravý, začněte okamžitě a použijte nástrojů, které máte po ruce.“ Napoleon Hill

Tento článek píšu od nádherného mallorského pobřeží, užívám si dovolenou… „A s kým že jedeš?“ „Jen sama se sebou…“ S úsměvem jsem odpovídala a poté si užívala ty překvapené a zděšené výrazy. Tak nějak si zde plním svůj dětský sen, kdy jsem si vždy přála jet na dovolenou do subtropů, k moři, ale být sama, volná jako pták, dělat si co chci, nikomu nic neříkat a prostě jen tak být.

A to se mi v mých úžasných 26 letech poprvé splnilo. Vždy mě na dovolených zvláštně provázela touha „být tu sama a na nikoho se neuvazovat“. Neříkám, nebylo to vždy, ale co si pamatuji, skoro na každé jsem si našla moment, kdy jsem někam odešla, abych si užila alespoň chvilku pro sebe… často jsem pro to vstávala se svítáním, což mohlo být např. v 5 ráno… A tak mě jednoho dne na jaře napadlo, že si koupím letenky. Mallorka byla jasná volba, jelikož jsem tu pár měsíců žila a poté jsme s přítelem procestovali na dovolené půlku ostrova, takže ať se děje, co se děje, zhruba jsem tušila, do čeho jdu. Jedna z věcí, kterou jsem sama u sebe musela překonat, byla představa, že si chci na 3 dny pronajmout auto a přespávat v něm. Inu, dala jsem své kuráži pořádně zabrat, když jsem poprvé vyjížděla z půjčovny. Ne, že bych se bála řídit, naopak to miluji, ale nikdy jsem neměla příležitost řídit na místa, kde to vůbec neznám, a spolehnout se přitom sama na sebe, včetně toho najít si parkování, jezdit podle mapy bez rádce (jelikož GPS mě nebaví) a poradit si na tří a čtyřproudové dálnici a dvouproudových kruhových objezdech.

S přespáváním v autě je samozřejmě spojen i můj dávný strach ze tmy (který se nicméně v posledních měsících zmenšil, ba bych řekla, že téměř vymizel). A proto se pro mě další výzvou stalo strávit 2 noci sama v autě. Musím přiznat, že svou komfortní zónu překonávám mílovými kroky a jsem za tyto příležitosti neskutečně vděčná. Odměnou se mi dostávají zážitky a krásná místa, které si můžu naplno vychutnat a být v nich přítomna tady a teď. A to je další z mých inner games…. ČAS.

Jelikož jsem typ člověka, který má mobil téměř nalepený na ruce a buď na něm něco dělá, nebo sleduje čas, rozhodla jsem se použití tohoto přístroje zminimalizovat a zkrátka jen být… bez komunikace se světem, který mě zná (nic proti všem, které mám ráda), a „vykašlat“ se na čas… řídit se jen svou intuicí (bez konkrétních plánů) a pohybem slunce. Toto je pro mě asi nejtěžší část mé dovolené, ale zároveň absolutně nejdobrodružnější. V reálu to funguje tak, že mám mobil vypnutý a hodinky v tašce. Sednu do auta, dovezu se do nějakého městečka a vyvalím na pláž. A když cítím, že mám dost, jedu o pláž dál. Když cítím, že mám hlad, jdu na oběd/ kávu/ večeři. Ležím, jak dlouho se mi chce, a řídím se tím, co mi říká moje tělo. Sledování času je jako závislost, a proto je celkem „fuška“ hádat, kolik může být a moje vnitřní dítě – „závislé na čase“ – se vzteká, protože najednou ztrácí kontrolu. Kromě toho intuitivně vybírám i místa, kde si dát drink, jídlo, projít se, nebo zda si číst či poslouchat hudbu.

Musím uznat, že všechny tyto situace působí jako balzám na duši… a děje se to jen díky tomu, že poslouchám své srdce, svou duši, své vnitřní dítě, jaké má touhy, co je pro ně dobré a co chci zažít.

Zkrátka se učím, že nic není nemožné a ten pocit osobní i společenské svobody je opravdu k nezaplacení…